Mládenci z Technetu a Blogu iDNES.cz mne příjemně překvapili - ani jsem si nevzpomněl na to, že jsem nastoupil do MF právě před 49 lety, že tedy 1. července vstupuju (byť už jako důchodce) do 50. roku psaní pro MF-MFD. Vyzvali mne proto k chatu, k odpovědím na dotazy čtenářů. Než je po hodině zarazili, přišlo 55 otázek.
Za mnou vidíte Apollo 11. Pár hodin nato vyneslo Armstronga a jeho kolegy k Mesíci.
Odpovídat v rychlém tempu je něco jiného, než v klidu psát článek. A když za sebou máte půlhodinu, začíná to unavovat, protože musíte být stručný a jasný, jenže to jde stále hůř. Takže teď se k některým otázkám pokusím vrátit.
Předně nevyplněné prognózy z 60. let. Všichni velcí objevitelé a vynálezci, autoři nových koncepcí jsou po prvních úspěších v opojení. Najednou si myslí, že další vývoj jejich oboru půjde prudce dopředu. Neuvědomují si, že oni sami museli dlouho bojovat, překonávat spoustu překážek, než získali první vítězství.
A to se stalo i zakladatelům praktické kosmonautiky Sergeji Koroljovovi a Wernheru von Braunovi - mysleli si, že v 70. letech budou lidé létat nejen na Měsíc, ale i na Mars. Když propukaly první ropné krize, viděli někteří američtí odborníci a politici záchranu ve výstavbě velkých orbitálních slunečních elektráren - gigantických plachet létajících okolo Země a zachytávajících sluneční energii, kterou by mikrovlnami přenášeli do pozemních stanic. Když jsem napsal americkému ministerstvu energetiky, dostal jsem tuším 20-30 kg podrobných studií. Později jsem o tom debatoval s geniálním geochemikem dr. Petrem Jakešem - a ten mně upozornil, že by potřebovaly víc křemíku, než ho je k dispozici, a taky celá výstavba by byla energeticky a materiálově náročná.
Jestli byl některý z kosmonautů náfuka? Na tuhle otázku jsem zapomněl odpovědět, protože byla od jednoho pisatele druhá. Ano, byli, slyšel jsem o nich. Nemohu však říct, že bych se s některým takovým setkal - s novináři se všichni bavili ochotně, byli k tomu vychováni. Rusové si nejvíc stěžovali na Valentinu Těreškovovou. Třebaže ve vesmíru prakticky nic neudělala, po návratu se tvářila jako princezna. Velmi brzy se odstěhovala z Hvězdného Městečka do Moskvy, stala se předsedkyní Výboru sovětských žen a podobně. S ostatními kosmonauty prakticky neudržovala žádné vztahy, chovala se k nim povýšeně. Nicméně jsem četl, že ve stáří se trochu změnila - i když dál žije velkopanským životem, dost se věnuje charitě.
Pokud se týká motorů Saturnu 5, patřily ke špičkovým věcem a skutečně bez nich by Američané na Měsíci tak brzy nestanuli. Rusové tak velké motory udělat neuměli. Museli se proto spokojit se sérií motorů menších. Jejich vyladění a synchronizace je mnohem obtížnější. Kdyby však mohli raketu N-1 dál zkoušet, přičemž Kuzněcov chtěl tyto motory vylepšovat, určitě by tento nosič nakonec létal - byť zůstává otázkou, s jakou spolehlivostí. Nicméně dnes kupují obdobné Kuzněcovovy motory Američané, takže jeho dílna nebyla zase tak špatná.
O mimozemském životě jsem psal mnohokrát v novinách, také dvě knihy, naposled v 1987 Poselství kosmických světů. Pokud ji seženete v knihovně nebo v antikvariátě, mnoho věcí v ní stále platí, dokonce bych řekl, že se mně tam podařilo za pomoci chytrých lidí nastínit dnešní vývoj.
Tahle otázka je náramně složitá. A jak jsem odpovídal, dnes už to není otázka víry, nýbrž vědy. Vědcům se podařilo získat mnoho nepřímých důkazů o tom, že by život mohl existovat i jinde ve vesmíru, ale všechno zatím ukazuje na to, že by to byl život na mikrobiální či na jiné nízké úrovni. Stopy po kosmických inteligencích zatím neexistují. Taky nesmíme zapomenout na to, že může fungovat život na zcela jiné bázi, než je náš pozemský. Zatím totiž všechno poměřujeme našima pozemskýma očima, ale to jinak nejde, jinou zkušenost nemáme. Tady jsou inspirující některé sci-fi. Nikdy nezapomenu na příběh Černý mrak od britského astrofyzika Freda Hoyla. Hoyle vymyslel inteligentní mrak, který létá vesmírem a z různých hvězd vysává energii, potřebnou ke své existenci. Myslím, že česky nikdy nevyšla, četl jsem ji v angličtině nebo v ruštině.
Mnohé otázky, které padly, jsem podrobně rozebíral v obou dílech knihy Kolumbové vesmíru, další zase v Kosmických špionech. Na těchto knihách jsem makal hezkých pár let, takže jsem si mohl mnohé věci objasnit, podrobnosti vytáhnout z memoárů a z archívu, analyzovat. Navíc rukopisy četl kamarád Tonda Vítek, který vychytal blbosti, na něž jsem nepřišel.
P.s. To, co jsem odpovědět stihl, si můžete přečíst tady. A jestli chcete, podívejte se i sem.
Karel Pacner
